Nesnáším loučení....

Nemám ho ráda. Michal David to pěkně shrnul. Všichni si říkají, že se ještě uvidí, ale většinou jsou to jen plané řeči a skutek utek. Ale pracovní loučení – to je, pane, oříšek.

Když jsem se loučila s lidmi z minulé práce, kde jsem působila 3 roky, bylo jasné, že to nebude nic lehkého. Člověk, ať chce či nechce, si utvoří vazby se spolupracovníky, a když někde strávíte půlku týdne, je jasné, že vám lidé ve vašem okolí nebudou lhostejní.

Odchod z mého předchozího působiště, byl kvůli stěhování. Teď jsem se loučila s kolegy po 3 měsících, kdy jsem se rozhodla změnit míst, a bylo to zase sakra těžké!

Člověk by myslel, že za 3 měsíce si na nikoho nezvyknete a ani ho nepoznáte. Já jsem si zvykla a nakonec jsem se při loučení musela schovávat v rohu, aby nešlo vidět, že popotahuju. Podat výpověď je pro mě už heroický výkon, natož pak ještě z firmy odcházet nadobro.

Když jsem vycházela z kanceláře, bylo mi divné, že se na chodbě shromáždilo tolik lidí, protože jsem po tak krátkém působení ve společnosti nečekala žádné extra loučení. Když jsem se jich zeptala: „Co to tady nacvičujete?“ z jejich výrazu jsem hned pochopila. Nejsem zrovna ráda středem pozornosti, takže to třesení rukou mi způsobovalo nemalé potíže a hlavně zachovat si poker face dalo zabrat.

Když jsem se odstěhovala do Prahy, kolegyně z kanceláře mi nabídly pomocnou ruku a ostatní mi taky začali pomáhat s pochopením města a vyrovnat se se změnou bydliště. A teď zase mizím.

Tímto bych Vám chtěla poděkovat za 3 měsíce skvělé spolupráce :)

Ono se to řekne, poznávat nové lidí a jít vstříc novým zkušenostem. Ale neustále něco opouštět taky není žádné terno.

Ale i když, my se přece snad ještě uvidíme!