Jedna hra v Komedii nestačí – v současné Komedii.

Současné divadlo Komedie se už od začátku potýkalo s nepřízní věrných diváků bývalé Komedie a neslo si s sebou jakýsi punc náhrady či příživníka zrušeného a lidmi oblíbeného divadla. Pesimistické výhledy návštěvnosti a obavy o nízkou úroveň her se, zdá se, nenaplnily a Komedie si ujímá kus divadelního ráje v Praze.

Je možné, že právě ona negativní reklama divadlu nakonec pomohla, protože diváci pokud neustále slyší (promiňte mi to) pouhé fňukání po minulosti, si jen tak pro zajímavost odskočí na hru onoho opovrhovaného náhradníka. A zjistí, že je to vlastně dost baví.

                Komedie nehraje klasická díla, široké veřejnosti známé autory, nezaměstnává extra známé herce a neplatí za přehnanou reklamu. Tak proč je oblíbená?

                Ředitelka divadla Eva Bergerová studovala ve Varšavě režii a oblíbila si tamní tvorbu. Při rozhovoru s ní mi bylo řečeno, že v Česku chyběla polská tvorba, český divadelní trh je přesycen německými, anglickými a ruskými díly. Sama zná polské autory a věří tomu, že nám mají co nabídnout. Mají? Po počátečním, vlastním negativismu musím uznat. Mají.

                Od velmi kontroverzních témat (Naše třída) po komedie (Scénář pro tři neskutečné, ale existující herce) a drama (Údolí včel) si každý divák vybere ten svůj šálek čaje, a pokud se dostane (vinou naléhající přítelkyně či kulturně žijící matky) na představení, o kterém by si myslel, že minimálně prospí – zůstane mile překvapen. Nejenže si Komedie vybírá polská díla, ale zve také polské režiséry, aby představení samy zrežírovali – zde hovořím o Gabrielu Gietzkim, který je v rodné zemi velmi známým a uznávaným nejen jako režisér, ale také jako herec. A Česku předvádí kus svého talentu.

                Pokud se Komedie může něčím chlubit (a nemyslím milou kavárnu) je to herecký soubor divadla. Najdeme v něm spoustu rozmanitých, typologicky odlišných osobností, což ale nabízí každé divadlo, co má tedy Komedie navíc? Talent. Herecký koncert, který doprovází představení, pohladí diváka, ale i kritika na duši. Kdo viděl Naši třídu, musel těkat očima od jednoho herce k druhému. Při Testosteronu věříte, že ti chlápci tam jsou opravdu zhrzeni láskou a nepřestáváte se smát do konce hry (ono slyšet od Jana Novotného tolik sprostých slovíček, ovšem s grácií jemu vlastní je i pro češtináře svým způsobem krása).

                Abych Vám necpala samé pozitivní věci, napíšu i nějaká ty negativa:

-          Když si jdu koupit lístek, je pán na pokladně proklatě nízko a já se musím sklonit o půl metru, aby se nedíval pouze na můj hrudník. Já a i ostatní lidé máme rádi oční kontakt.

-          Jsem kuřák a jen tak se toho nezbavím, takže když mi obsluha kavárny půl hodiny před představením vezme popelník a u vedlejšího stolu vesele pokuřují herci, dostávám psychopatický záchvat kvůli té neférovosti. Dole v hledišti to přece nemůže být cítit, a pokud už jde o kuřáckou kavárnu, tak ať to stojí za to, ne?

                Komedie nehraje známá, veřejnosti snadno pochopitelná a oblíbená díla. Ale nabízí vám onu podstatu Divadla – kdy po představení jdete domů a přemýšlíte nad tím, jak to ta, či ona postava vlastně myslela. A pokud jdete na žánr, který má samo divadlo v názvu – uchechtávat se budete minimálně ještě měsíc po návštěvě. Jo, a mají tam sakra dobré víno.

P.S: Než začnete zpochybňovat mé doporučení tohoto divadla, dovolte, abych Vám vysvětlila: Opravdu nejsem členem týmu Komedie, nemám ani přátelský natož více než přátelský vztah s kterýmkoliv z herců, nejsem dodavatelem divadelní kavárny, nejsem s nikým příbuzná a neplánuju s tím v budoucnu cokoliv měnit. Mám to tam jen ráda.